Může být hraní návykové?

V současné době patří videohry mezi oblíbené kratochvíle jak dětí, tak i dospělých. Není tedy divu, že jich je na trhu stále více, ze všech možných žánrů. Nejčastěji je samozřejmě hrají právě děti, a je pravdou, že u mnohých rodičů to vzbuzuje obavy. A jednou z nich je i to, zda se jejich potomek nemůže stát na videohrách závislým. Když se nad tím zamyslíme, není divu, že se tak bojí. Koneckonců i dospělí kolikrát stráví hraním v podstatě každou volnou chvíli, bez ohledu na to, jaké mají povinnosti, nebo že by se měli vyspat, jelikož je zítra čeká důležitá schůzka.

Mnozí kvůli tomu zanedbávají i rodinu. Je tedy jen pochopitelné, že se bojíme, co to může udělat s dětmi. A je pravdou, že závislost zde může vzniknout. Mnohé videohry, zvláště ty, které jsou zdarma, k tomu dokonce doslova vybízí. Jsou udělány tak, aby se na nich člověk snadno stal závislým, a chtěl hrát stále dál. K tomu využívají klasické triky z psychologie, ale také chemie našeho těla. Například ze začátku nás nalákají rychlými úspěchy, které způsobí, že naše tělo vytváří hormon štěstí, dopamin. My se tak cítíme spokojeni. Na tom samozřejmě není nic zlého, ostatně právě proto hry hrajeme. Horší však je, co se stane potom.

Jak postupujete ve hře, tyto úspěchy se stávají stále vzácnější. Vaše potřeba po dopaminu však nejen zůstává stejná, ale zároveň roste. Proto hrajete čím dál tím více, jen abyste onen dopamin získali. To je ostatně i princip mikrotransakcí. Když už jsme takto závislí, tak možnost si v podstatě koupit onen žádaný dopamin je něco, čemu odolá jen málokdo z nás. Nejvíce to platí samozřejmě právě pro děti. Znamená to tedy, že videohry jsou nebezpečné? Ne nezbytně. Jen je potřeba hrát s mírou. I ony nás totiž mohou mnohému naučit, když je necháme. Jen se jimi nesmíme nechat ovládnout. To je totiž cesta do pekel, nebo alespoň do dluhové pasti a dalších problémů.